[main] [download]
[reklama ?]
|
Venku je tma, nesvití ani pouliční lampy – je to vcelku pěkný pohled. A on se dívá... Na stole má rozpitou láhev piva, na níž je honosný nápis „Lahváč“. Co se dá večer jiného dělat, než se napit a dívat se ven, nebo kamkoliv jinam? Ano, existuje spousta jiných možností, ale ne pro člověka, který nemá zájem na tom být jakkoliv aktivní. Nemá zájem si jit s klukama zahrát fotbal – leda, že by se jednalo o stolní umístěný v ucházející hospodě. To by bylo jiné. Ale ani kluci nemají zájem s nim někam jít, teď asi sedí doma a učí se. Nu což, i to je způsob, jak zabíjet sebe sama, tak proč ne? On se neučí, nechce se učit, nepotřebuje se učit – je to zbytečné. Vždyť k čemu je učení se tam, kde chybí chuť? Lepší je se někam dívat. Možná, že by nebyl špatný nápad si něco přečíst – čas tak ubíhá mnohem rychleji. Co takhle nějaké letáky, kterých se během dne nashromáždilo ve schránce opravdu požehnaně? Je zajímavé se dívat na různé ceny stejných věcí a porovnávat různé parametry stejných věcí na různých papírech stejně ubohého provedení – marná reklama. Existují však i lidé, kteří si to čtou a kupují si ty stejné věci za různé ceny. Existují i lidé, kteří jsou pevně přesvědčení o tom, že takto dokáží ušetřit obrovské peníze – leda kulové. Ale na čtení je to stejně mnohem lepší, než noviny. Včera prožil velmi zajímavý den. Začátkem bylo úzkostné probuzení s pocitem, že se má něco stát. Venku sněžilo. Krom toho se nedělo vůbec nic… snad jen hudba, kterou si pustil, tentokrát hrála trochu tišeji a pochmurná melodie se zahryzávala pod kůži i omítku zdí. Ano, něco se mělo stát. Zapnul svůj znavený telefon, aby se přesvědčil, že je skutečně teprve sedm ráno – na displeji se zobrazila obvyklá uvítací zprava, která dokáže zvednout náladu a povzbudit ve chvílích, kdy to člověk skutečně potřebuje: „Bezpečnost v letadle: Pro zapnutí, prosím, potvrďte“. Jako obvykle jí zrušil tlačítkem s červeným sluchátkem a telefon se vypnul. Následovalo žuchnutí mobilu do peřiny a několik slov útěchy vesměs nedokumentovatelných. Pak pokus opakoval – tentokráte úspěšně. Drobné černé písmo s modrým lemováním mu prozradilo, že je přesně 6:58. Nemělo smysl se pokoušet znovu usnout. Nemělo smysl dělat nic. Šel tedy na záchod a telefon stále držel v ruce. Cestou se ozvalo zapípání smsky – hodil ho tedy do kapsy a pokračoval v pomalé chůzi. Až se vrátil do pokoje, usedl za stůl a pohledl na monitor v marné naději, že mu prozradí něco z toho, co chtěl vědět. Nestalo se tak však. Vytáhl tedy z kapsy tepláků mobil a položil ho na stůl. Z ruky ho ale nepustil – vzpomněl si na zprávu. Což takhle si ji přečíst? Odesilatel ho nepřekvapil – jen text zněl poněkud neobvykle: „Rozhodla jsem se. Zůstávám!“. V ten moment nebylo na světě nic, co by pro něj mělo stejný význam. Nic, co by mu – byť i více slovy či větami – řeklo něco takového. Nebylo nic – jen on a židle a stůl a mobil a ruka otáčející knoflíkem na zesilovači... a slova písničky letící z reproduktorů a křičící to, co on zakřičet nedokázal: „I’m asking why!“. Ne, jak už to bývá, odpověď nechtěl slyšet... znal ji. Odepsal. Odepsal stručně. Neexistovala slova, která by se hodila pro tuto situaci. Neexistovala věta, kterou by se dalo odpovědět. Stále tu však byla interpunkce a tečka se přímo vybízela k tomu, aby vystihla jeho pocity a ukončila to, o čemž doufal, že nikdy neskončí. Bylo to tak jednoduché... |
9.2.2k9.
(c) fra.iesus, ad2k5 - - ICQ